Filmy rakouského dokumentaristy Michaela Glawoggera jsou vždy obrazově dokonalé, vlastně působí často lépe než mnohé velmi drahé hrané snímky. Dokazuje se tím přinejmenším, že na filmování jsou nejdražší herecké hvězdy a samo natáčení (technika) nemusí stát tolik.
Glawoggerovy snímky jako Megacities a Smrt dělníka patří k mým favoritům a dalece pro mě překračují i populární filmové básně Koyaanisquatsi a spol. od Godfreyho Reggia, které se postupně čím dál víc utápějí v new age mystice a poměrně laciné kritice civilizace. Glawogger je také kritik, ale mnohem materialističtěji založený – znelidšťující mechanismy v naší civilizaci opravdu zobrazuje jako působení materiální sil a žádné éterické balety.
Jeho poslední dokončený projekt Sladký život kurev zachycuje ve třech cirka 40minutových částech různé podoby prostituce v Thajsku, Bangladéši a Mexiku. Každá část působí jinak skličujícím dojmem a pokaždé fascinuje, kam až provozovatelé různých „podniků“ nechali filmaře nakouknout. Snímek ovšem není lacině exploatační, ze sexu toho neuvidíme mnoho, prakticky jen jednu scénu v posledním segmentu, když nepočítáme „umělecké psí porno“ v první části. Spíše jde o to, že prostitutky otevřeně vypovídají o svých osudech a „soukromém životě“, pokud se tomu tak dá říkat.
V jistém smyslu je tento film ubíjejí, ale to je součást jeho smyslu – daří se mu tak na nás přenést pocity, které každodenně zažívají aktérky dokumentu. Jistě máme právo mít pochyby, jak oné dokonalosti vizuálu i sdělení Glawogger dosáhl a nakolik různé scény inscenuje. Ovšem existenci oněch prostředí nepopřeme a těžko kdo může oponovat, že to tam tak skutečně chodí.
Míra ponižování, špíny a naprosté bezútěšnosti je skličující. Zůstává jen otázka, zda bychom se stejně pohoršovali nad dokumentem o čistějších bordelech na Západě. Pakliže ano, jak je možné, že je pořád všude plno?