Oficiální premiéra jediného českého filmu v hlavní soutěži měla nejen největší delegaci (celkem třicet dospělých a jedno mimino), ale zatím při ní také nejčastěji zněl ve Velkém sále Thermalu smích – alespoň tedy z projekcí, jež jsem zažil, nebo o nich slyšel. Jak známo, ve Varech se mnoho komedií nehraje, což je dáno festivalovou realitou. Smysl má uvádět hlavně filmy, které neuvidíte v běžné distribuci, takže bývají většinou o něco neradostnější a nikdo v nich nezachrání svět. Proto taky uvedení jakékoli komedie bývá ohromnou vzpruhou a publikum na ně reaguje nebývale vstřícně.
Oním českým soutěžním snímkem, abychom nezamluvili jeho jméno, byl titul Polski film. Od pohledu tedy velmi interní humor – k tomu, abyste docenili vtipnost tohoto názvu, musíte vědět, že v Polsku existuje rčení „to je jak v českým filmu“, které znamená zhruba totéž jako u nás „je to pro mě španělská vesnice“. Navíc je Polski film v reálu natočený v koprodukci s Polskem a vypráví o českých filmařích, již dělají film s Poláky, kteří milují český humor, ale nerozumějí mu. Dává vám to smysl? Pakliže dosud ano, pak při sledování dělají tvůrci všechno proto, abyste se neustále ztráceli – a právě neustálé přepisování rovin reality je zdrojem většiny humoru.
Jenom ve zkratce se dá popsat, že herci Tomáš Matonoha, Josef Polášek, Pavel Liška a Marek Daniel, kteří studovali v Brně, se po dvaceti letech od konce studií rozhodnou natočit film, který by oživil na plátně jejich dávné divadelní skeče. Režírovat ho má jako coby svůj celovečerní debut Jan Budař. Rozkreslit si celé schéma „filmů ve filmu“ Polski film by mohlo být náročnější než třeba schéma „snů ve snu“ u Inception Christophera Nolana; zároveň se tu ale nikdo nesnaží o nějakou přesvědčivost, ale hraje se naopak na amatérskost, nekoncepčnost a chaos.
V podstatě jde o projekt, který mohl dopadnout naprosto katastrofálně, kdyby šlo opravdu o improvizovanou záležitost, kterou si chtěli udělat pro radost sami herci, nějak se jim to vymklo z rukou a pak se z toho ve střižně snažili udělat záměr. Naštěstí za scénářem stojí tři lidé – Benjamin Tuček, Robert Geisler a Marek Najbrt – kteří za sebou mají už velmi vypilované snímky Mistři a Protektor. Dojem nahodilosti je tak spíše (!) uměle vyvolaný a snímek má poměrně pevnou strukturu a gradaci.
Problémy Polskeho filmu splývají s jeho přednostmi. Především jde o typ velkého celovečerního vtipu (respektive výsměchu pravidlům), který lze provést jen jednou v životě a pak už na to nikdo podruhé neskočí. Klidně si také herci ve filmu můžou dovolit zdánlivě sebekriticky o sobě říkat špatné věci (že Pavel Liška šišlá a není mu rozumět, že Tomáš Matonoha hraje blbě sitcomově, nebo že Jan Budař je přebujele ambiciózní). Tím, že to vysloví a publikum se tomu zasměje, se ovšem nic nemění, pořád to zůstává pravda a bude to strašák v dalších filmech, do nichž budou obsazeni. Nikdo se už také nebude unavovat tím do důsledku rozebírat, co přesně také ve snímku vychází z reality a co je čirá fikce. V jistém smyslu se Polski film vzpírá analýze a také se ztrácejí motivace cokoli v něm hledat, kromě potřeby „hrát si“.
Jestliže umělecký ředitel Karel Och před premiérou mluvil o tom, že tento film je originální a vtipný, dá se s ním souhlasit – pokud se bavíme o originalitě a o vtipnosti v českém kontextu. A jestliže publikum dobré zná dotyčné herce (nejsem si moc jistý, jak na celou tuto hříčku mohla reagovat mezinárodní porota). Pokud ale jedním z použitých adjektiv v Ochově proslovu bylo i slovo „podvratný“, pak se nabízí otázka, co vlastně Polski film podvrací.
Zdá se spíš naopak dokonale zapuštěn do oficiálních struktur. Jeho natáčení začalo loni právě ve Varech a bylo doprovázeno smrští propagačních článků ve velkých médiích. Jeho uvedení v letošní soutěži je rovněž součástí propagační kampaně. Vůči festivalovému provozu tedy podvratnost namířena není a vůči komerčnímu nasazení také ne, protože se zaštiťuje (minimálně dvěma) známými jmény na plakátě.
Že by se nějak narušovaly naše představy o tom, jací jsou herci (přecitlivělí, narcistní, promiskuitní a hodně chlastají), to už vůbec ne. Dokonce se tu podporuje i všeobecně rozšířený názor, že současná česká kinematografie nemá velkou úroveň, protože jí chybí organizovanost a koncepčnost a „všechno se to tak nějak nakonec udělá“. Výsměch vůči této stránce naší kinematografie ale není tak ostrý, aby vyvolával dojem, že je na tom něco špatně.