Každoroční loterie „dej si nějaký nezávislý film ze Sundance festivalu, ať se přesvědčíš, že se tam pořád daří hřejivým bezvýraznostem“ se letos zastavila u dánského snímku Teddy Bear (Mazel). Příběh o profesionálním kulturistovi, který se – inspirován svým šťastně sezdaným strýcem – vydá do Thajska vyhledat si manželku, má nezpochybnitelnou kvalitu jen ve své tlumenosti.
Chybí jakákoli otevřená kritika čehokoli od vrcholového sportu přes sexuální turistiku až po oidipovský komplex – a zůstává jen obyčejný. až moc obecný lidský příběh o jednom nesmělém chlapíkovi. Možná v tomto případě vyznívá převratně vyhnout se nabízejícím se schématům, ovšem to by je muselo nahradit něco silnějšího.
Hlavní hrdina Dennis žije se svou neurotickou matkou a poslušně hraje roli hodného jedináčka, který musí před odchodem z domu hlásit kam jde, přestože už mu je 38 let. Dennis zjevně ve svém životě nezná nic jiného než trénink, a i když by rád našel opravdovou lásku, pohybuje se bohužel v prostředí, kde zajímá jen holky ze solárka. V náhlém hnutí mysli tedy vyjede do Thajska hledat nevěstu, jenže pod nohy se mu pletou jen prostitutky.
Stačí ovšem vstoupit do jedné místní posilovny a zde najde věkově přiměřenou partnerku – ženu, která podnik zdědila po zesnulém manželovi a nějak už si na ty kulturisty zvykla. Ocitáme se někde v půli děje a jedinou neznámou zůstává, jak na synovu volbu bude reagovat matka. Čekáme trochu tragičtější vyústění, ale nakonec je to spíš smutná komedie s dobrým koncem.
Režisér Mads Mathiesen natočil s kulturistou Kimem Koldem už krátký film Dennis, kde vylíčil podstatně trpčím způsobem hrdinovo zázemí a opuštěnost. Zvláště scéna, kde na dámském večírku donutí Dennise pózovat, vyznívá nesmírně ponižujícím způsobem a zásadně převrací tradiční model, kdy se dělá fetiš z ženského těla; zde se objektem bez lidských vlastností stává svalnaté mužské tělo. V celovečerní stopáži už melancholické tóny mizí a Kim/Dennis opravdu účinkuje spíš jako velký roztomilý méďa. Překvapení se nedočkáme; jen méďovi přejeme, ať najde v životě štěstí.
V jistém smyslu jde o výjimečné dílo v tom, že vypracovaného hlavního hrdinu nepředstavuje v akční, ale naopak velmi podřízené pozici, kdy před každým konfliktem ustupuje a stahuje se do sebe. Zároveň však člověka, který jde za svým cílem a evidentně v tom je úspěšný, označuje za nedospělého a jaksi opožděného, čímž nahrává stereotypním představám. Možná stojí za to říct, že Kim Kold, který v reálu závodí na vrcholové amatérské úrovni, má úplně jiný temperament než Dennis (mimochodem je ženatý, má tři děti a žije ve Španělsku) a veškerý herecký talent tak podřizuje poměrně omezené režisérově vizi.
Co se týče vylíčení života kulturisty, film totiž selhává na celé čáře. Pro někoho, kdo se v této oblasti neorientuje, nepřináší nic informativního; pro ty, kdo se základně orientují, přináší pouze moře nesmyslů. Dennis (Kold) samozřejmě nemůže být profesionálním kulturistou, protože profi-scéna má mnohem vyšší úroveň, navíc málokterý profík měří nad 180 cm, zatímco Kold téměř dva metry.
Někdo v přípravě na soutěž nemůže mít stravování jako Dennis a těžko by mu matka mohla sednout na jeho lež, že jede ze dne na den do Německa závodit, protože i tomu by musela předcházet náležitá příprava. Dennisův veškerý trénink se pak smrskne na pár sérií bench pressu atd. Zkrátka rozbíjení stereotypů či autentický vhled se nekonají, zůstane jen u pokusu o polidštění. Naštěstí aspoň nepodbízivého.