S rozmachem internetu, sociálních sítí a blogů došlo k obrovské demokratizaci, pochopitelně i v oblasti psaní o filmu. Na jednu stranu je samozřejmě příjemné, že můžete zveřejnit své názory bez toho, že vás zaštítí nějaká instituce. Bohužel to ale s sebou přináší ohromnou inflaci psaného slova a devalvaci názorů.
Můžete zahlcovat virtuální prostor svými blogy, tweety a statusy, aniž nutně musíte být schopni stvořit smysluplnou větu. Pokud si chcete například na databázi CSFD projít názory ostatních na konkrétní film, musíte se většinou prohrabat hromadou hlušiny, zoufalých výkřiků, rádoby vtipných nebo nuceně radikálních – a nevyhnete se ani informacím, co různí pisatelé při filmu jedli, pili, případně jestli je třeba nebolela přesezená noha.
Je zajímavé sledovat, jak se zavedené instituce pokouší s touto situací vyrovnat. V současnosti je téměř nemyslitelné, aby některé významnější periodikum nevyslalo na festival nějaké ty „bloggery“, kteří vzácné minuty spánku věnují snaze zachytit prchavou atmosféru festivalu. Ani žádná významnější firma se neobejde bez pravidelných festivalových tweetů. Novinkou letošního festivalu jsou takzvaní agenti čsfd – uživatelé, vybraní prý samotným velkým panem zakladatelem Pomothym, jehož vlastní komentáře na „jeho“ stránkách jsou mimochodem krásnou ukázkou devalvace psaní o filmu.
Přímo na festivalovém webu se objevovaly jejich tipy, krátké okénko jim věnoval festivalový deník. Jejich povinností je ohodnotit denně alespoň dva filmy a nosit „čsfd oblečky“ v červených barvách. No není to svým způsobem krásné a inspirující? Pokud budete dostatečně využívat neomezených možností demokratického internetu, může se z vás stát chodící reklama na instituci svázaná řadou povinností.
Někdy je těžké pochopit, proč se vlastně někdo touží stát filmovým publicistou, a nebo ještě hůře kritikem. Pokud chcete tuto profesi provozovat poctivě, stojí vás to poměrně dost času a energie, navíc vám reálně hrozí, že si tím pokazíte lásku k filmům. Kterou to, věřte nebo ne, pro všechny filmové kritiky začíná. A pak jste ve výsledku stejně velkou částí veřejnosti vnímáni jako paraziti, kteří se nečestně a nesportovně přiživují na velikých tvůrcích. Na druhou stranu máte teoretickou možnost, že právě váš článek, váš zveřejněný názor, dokáže – pateticky řečeno – pozvednout nějaký film z hlubin zapomnění a zprostředkovat ostatním lidem výjimečný zážitek.
V sekci Deset evropských režisérů očima Variety seznamují novináři významného amerického týdeníku diváky s desítkou filmů slibných mladých evropských tvůrců. Nakonec se mi z této sekce povedlo vidět jen španělskou adaptaci komiksu Arrugas (Vrásky), která zpracovává téma (ne)důstojného staří v pečovatelském domě s drsností a působivostí, jakou bychom od animovaného filmu snad ani nečekali.
Francouzský filmový časopis Positif zase u příležitosti svého 60 výročí přinesl v sekci Návraty k pramenům snímek Nejlepší způsob chůze (La meilleure façon de marcher, 1975), celovečerní debut v dubnu zemřelého Clauda Millera. Zachycení psychologického boje dvou vedoucích chlapeckého letního tábora – vedoucího divadelní dílny, křehkého intelektuála Philippa a tak trochu fašounka „sporťáka“ Marka – nelze než doporučit, nejen kvůli skvělému Patricku Dewaerovi v roli Marka, ale i pro svérázný humor a nečekaný závěr.
My diváci jsme navíc měli v nafukovacím kině Espace projekci obohacenou o nevšední 3D zážitek. Právě ve chvíli, kdy na plátně začala bouře, která vyhodila pojistky a odstartovala hlavní filmový konflikt, začala pravá karlovarská bouře lomcovat konstrukcí stanu a rozechvívat stanové plachty. Trochu strašidelné, nicméně velice působivé.
Film Margaret režiséra a scenáristy Kennetha Lonergana se na festival dostal díky pochvalnému tweetu amerického novináře, který si přečetl jeden z festivalových dramaturgů. Osud filmu natočeného už v roce 2008, který se ale kvůli producentským tahanicím dostal do (omezené) distribuce až v roce 2011, ho zaujal natolik, že se mu nakonec povedlo uvést ho i za účasti sympatického introvertního režiséra ve Varech.
150minutové drama o sedmnáctileté dívce (Anna Paquin), které zcela převrátí život účast na tragické dopravní nehodě, se rozhodně stalo jedním z vrcholů festivalu. Jak hlavní, tak vedlejší role jsou výborně obsazené a zahrané (Jean Reno, Matthew Broderick, Mark Ruffalo, Matt Damon), film navíc nabízí neokázalý a nezvyklý pohled na život v New Yorku.
Takže zkusím nakonec otestovat svou novinářskou autoritu a všechny vás vyzývám, abyste si Margaret nenechali ujít. K dostání u vašich mezinárodních internetových prodejců DVD.