Pondělí, 2. června – Český dokument Dva nula od režiséra Pavla Abraháma a scenáristy Tomáše Bojara patří k nejambicioznějším projektům, jaké vznikly v posledních letech. Tedy, posuzujeme-li ambice z hlediska technické složitosti a vůbec celého konceptu – při němž, mimochodem, role režiséra a scenáristy nejsou tak úplně jasné jako jinde, protože film nemá klasický psaný scénář ani klasickou režii, kdy šéf na place vede herce nebo zpovídá nějaké aktéry.
Dva nula totiž, jak se dnes módně říká, „antropologicky mapuje“ průběh jednoho fotbalového zápasu Sparty se Slávií na pražské Letné.
Z dění na hřišti přitom ve 108minutovém filmu neuvidíme NIC (kromě dvou autů a výkopů z roku). Celý film se kompletně soustředí na hlediště, na různé typy návštěvníků fotbalu a lidí, kteří pracují na stadionu.
Kromě hardcore fandů v kotli vidíme i uměřenější fanoušky, kteří ovšem zápas prožívají celým srdcem a jinými orgány, dále sázkaře, návštěvníky VIP lóže, televizní štáb i pořadatele, kteří mají udržovat pořádek, a konečně taky zahraniční návštěvníky, kteří glosují z odstupu českou povahu.
Všichni zúčastnění byli předem informováni, že budou natáčeni (samozřejmě z dálky, “na dlouhé sklo”) a svolili i k tomu, aby u sebe měli zapnuté mikroporty. Během deseti minut ale ve víru fotbalové vášně na to obvykle zapomínají a nechají na povrch vyvřít své pravé já. Tedy aspoň to byl záměr autorů, jejichž scenáristická a režijní práce spočívala ve vytipování správných jedinců a následnému sestříhání desítek hodin natočeného materiálu – kamer prý bylo 30 a všechny jely celou dobu zápasu i mnoho minut před ním a po něm. V jistém smyslu je tak plně rovnoprávným tvůrcem i střihač Šimon Špidla.Ti “napíchnutí” aktéři, kteří se v projevu příliš stylizovali a byli si viditelně vědomi, že jsou natáčeni, prý byli v procesu střihu eliminováni.
Dva nula se určitě v rámci zdejší filmové produkce vymyká. Nejenom mírou vulgárnosti a vlastně jakousi neregulovanou autenticitou, které nelze dosáhnout psaním situací a dialogů od stolu. Ostatně, těžko se dalo předpokládat, že jediné dva góly vstřelí s dvouminutovou přestávkou za sebou kamerunský útočník Leo Kweuke hned na začátku zápasu a pak už se nebude dít nic zajímavého. Právě kolem Kweukeho, který přitahuje pozornost, ale I rasistické narážky a urážky se pak zcela přirozeně točí velká část filmu.
Struktura filmu se zakládá na střídání několika minutových bloků, které často probíhají simultánně nebo alespoň mají navozovat ten dojem – čili např. reakce na Kweukovy góly vidíme zopakovány asi osmkrát. Mohla by to být nuda, kdyby ty reakce nebyly tak různé a kdyby člověk neobjevoval potěšení z drobných variací v rámci opakování základních prvků. (To bylo takové strukturalistické zasnění se u vzpomínky na filosofickou knihu Stejné a jiné, pardon.)
Kde jsou limity tohoto snímku, který ohromuje primárně svou “projektovostí” a “koncepčností”?
Zkrátka tak nějak tušíme, že fotbal je zábava na kanalizování emocí, a toto kanalizování si dopřávají hlavně primitivní lidé. Velké odhalení, že se z kultivovaných lidí stávají zvířata, se tu nekoná (samozřejmě, třeba ani neměl konat, ale pak chybí moment překvapení) – místo toho vidíme jen jednoduché potvrzení pravdy, že je jedno, jak draze se kdo obléká, vychování si nekoupíš. Nepřekvapí ani, že členové ochranky jsou většinou řádně agresivní jedinci, jejichž hlavním tématem je probírat, jaké steroidy užívají, a kteří se opájejí násilnými fantaziemi, koho by pokropili vodním dělem. U těchto dotyčných ale aspoň víte, že toho jsou schopni a fotbal je absolutně nezajímá.
Potřeba dávat najevo co nejsiláčtější gesta silně kontrastuje s tím, že naopak většina lidí na stadiónu jsou spíš parodií mužství, a dopují se jen samozásobou vlastních hormonů – nějak se potřebují rozhodit z normálu, aby měli pocit, že žijí.
Do filmu vnáší uklidnění jen publicista Jiří Peňás, básník Tomáš Kafka a literární vědec Petr Bílek – přičemž Peňás tu figuruje jako fotbalový neznalec a glosuje spíš špatný typ šálků na kávu a čaj. Po 108minutách se člověk vší tou agresivitou cítí ubitý a vyčerpaný – bez jakékoli estetické protiváhy toho, co se děje na hříšti, pozbývá fotbal jakékoli kouzlo. Dva nula jde daleko za hranice toho, co se dosud v české kinematografii ukazovalo jako “stav degenerace národa”, snímek Proč Karla Smyczka byl opět o troche překonán, I když na otevřené násilí nedojde, spíš je mnohem více vidět frustrace, která se projeví jen ve verbální podobě, snad i jakési touze exhibovat, “jak se nenechám jazykově spoutat”.
A zrovna tady bych si nakonec o té autenticitě dovolil pochybovat. Nepřipadá mi, že snímaní lidé ve filmu vyloženě zapomínají na to, že jsou natáčeni. Ale spíš je jim jedno, že se případně ztrapní, protože první vlnu reality show už máme za sebou, na přílivy trapnosti jsme si zvykli a dnes není nic ostuda. Jedinou věc, o níž se všichni starají, je neztratit onu “silovou masku”.