Sobota, 30. června – Kdo nechtěl, neviděl příjezd jedné z hlavních hvězd Helen Mirrenové. Ten, kdo byl ve Velkém sále hotelu Thermal, pak musel vidět v ilustrativním oslavném sestřihu její kariéry i ukázky z jejích nahých scén, které točila v již poměrně pokročilém věku. Prý to má být skandál, píšou na internetu. Nevím, nahou Helen Mirrenovou jsem viděl nahou již tolikrát, že mě to už nevzrušuje.
Za podstatně větší skandál bych považoval promítnutí záběrů nahého Václava Klause v gay sauně, ovšem tyto materiály prý vlastní jen Vít Bárta. Vzhledem k dohodě o neútočení ale Bárta zůstal doma a Václav Klaus tak mohl nerušeně přijet na Varů a dokonce zkritizovat zahajovací film Good Vibrations o zakladateli punkové scény v Belfastu.
„Snímek se mi nelíbil. Nikomu bych nezakazoval, aby podobné filmy točil. Ale že to někdo s rozmyslem a vážně vybíral jako zahajovací film pro velmi široké spektrum diváků, to ani v nejbujnější fantazii nemohu pochopit, co měl za lubem,“ prohlásil po projekci, čímž jistě potěšil všechny dramaturgy festivalu.
Pan prezident, jenž se označuje za náročného diváka, má nicméně šanci zhlédnout několik málo známých filmů svého oblíbence, Michelangela Antonioniho, který tu má letos retrospektivu.
Možná by se ale divil, co všechno má ale tento titán postneorealismu na svědomí. V rámci retrospektivy jsem například natrefil na tento osmdesátkový videoklip k písni Fotoromanza od zpěvačky Gianny Nanniniové, který je tak vymazleně pekelný a nonsensový, že si vysloužil i doslovné přezpívání, což je pocta, kterou si zaslouží jen skutečné perly; na internetu začala tahle móda, tuším s Bonnie Tyler a jejím Total Eclipse of the Heart.
[video-post id=“309361″]
Taky jistě někoho mohlo překvapit, že stárnoucí umělec, jenž zasvětil svůj život působivým popisům toho, jak život nemá cenu, protože všechny city vyprchají, nakonec bude natáčet turistické prospekty, které mají někoho nalákat strávit příjemnou dovolenou třeba na Sicílii.
[video-post id=“309381″]
Za hodně dobrou pokládám novou znělku s Otakarem Vávrou. Tvůrcům se podařilo natočit ji, aniž by v ní Vávra osobně účinkoval (čímž se vyhnout nekonečným debatám na téma, zda tuto velmi rozporuplnou osobnost propagovat), vzdají mu částečně hold a přitom si utahují z jeho pověsti klasika.
Znělka se odehrává na hřbitově, kde na Vávrově hrobu stojí Křišťálový glóbus z Varů za celoživotní dílo a slouží jako svícen. Tato proprieta se ovšem zalíbí postarší matce s dcerou a ukradnou si ho na hrob svého tatínka.
Připadá mi, že mazanější poctu si ani nedovedu představit – v lecčems jistě noblesní Vávra, který dokázal pracovat za všech režimů právě proto, že si s nimi zas až tolik nezadával, ale prostě nad nimi čněl (ano točil také agitky, ale zároveň pohrdal primitivní ideologičností), je nakonec po smrti dehonestován malou českou vyčůraností a malostí.
Jestliže se jemu podařilo vždy na svou dobu vyzrát tím, že chtěl být světovější a nadčasovější, po smrti jej doběhnou podobně vychytralí lidé, kterým ovšem noblesa a ambice scházejí.
[video-post id=“309401″]
Neděle, 31. června – Černá řecká absurdní komedie Alpy režiséra Giorgose Lanthimose vyhodila z konceptu asi hodně diváků. Její humor je totiž tak na hraně, že leckoho spíš znechucuje. A její různé významové roviny se dají těžko vměstnat do krátké festivalové imprese.
Lanthimos, jenž byl nedávno nominován na Oscara z podobně zlou komedii Špičák (Kynodontas) totiž nijak neupozorňuje na to, že jeho filmy jsou vtipné.
Všichni tu hrají smrtelně vážně, nepříjemně odpsychologizovaně, obrazy jsou komponovány převážně staticky ve velkým celcích, což zvyšuje distanci k tomu, co se odehrává na plátně, a hlavně – daří se mu klidně dvě třetiny z hodinu a půl dlouhých filmů dokonale zatajit motivace jednání postav. Čili sledujeme velice divně se chovající lidi, kteří si provádějí dost ošklivé věci a nevíme proč. Jen v každém záběru bublá zlověstná atmosféra, podobně strašidelná jako u Davida Lynche nebo Michaela Hanekeho. Většinou se nestane nic drastického, ale cítíme, že stačí jeden krůček nebo slůvko a přijde katastrofa. K tomu, aby jednotlivé postavy ale byly psychicky podušeny jako v papiňáku, to bohatě stačí.
Odsud už prozrazení tajemství, o co v Alpách jde: vypráví se tu o tajné skupince lidí, kteří mají v rodinách pozůstalých dočasně za úplatu nahrazovat jejich mrtvé členy, případně lidem po rozvodu či rozchodu nahrazovat bývalé partnery. Přitom si musejí osvojit jejich zvyky a slovník a plně se podřizovat přání svých „zákazníků“. Film nijak přesně neosvětluje onen obchodní model, máme si to jen vyvodit z přecházení postav mezi různými scénami a jinak nepochopitelném měnění jejich povah.
Kdyby se koncept Alp měl shrnout pod nějakou atraktivní nálepku, je to jakýsi Klub rváčů, akorát cílem této tajné skupinky není společenský systém ničit, ale udržovat ho v chodu. Otázkou samozřejmě je, co je horší a perverznější. Ve všech případech totiž Alpy ukazují, že ony domácí rituály, na něž jsou lidé zvyklí, jsou postavené na vyloženě manipulativním až sadomasochistickém modelu, který je nejen nedůstojný, ale citově vyprázdněný.
Tímto je ale pokryta jen jedna významová úroveň. Kromě toho, že film zobrazuje společenský řád nejen jako umělý, nesmyslný a degenerovaný (s čímž jde polemizovat a takto vyhraněnou vizi odmítnout), vypovídá snímek i hodně o lidské identitě, její nepevnosti a absenci jakékoli podstaty – jako by osobnost byla formována jen sítí vztahů, do níž se necháme uvázat.
Další rovinou snímku je také reflexe samotné kinematografie jako stroje na výrobu umělých identit, prostor, kde herci hrají různé role a musejí se často přizpůsobovat manipulativní vůli režiséra. V případě Lanthimose nás jistě na nějakou dobu můžou zaměstnat představy, jaký vztah má s herečkou Aggelikou Papouliovou, kterou ve Špičáku i Alpách nechá procházet neuvěřitelně ponižujícími scénami. Záhadnost Lanthimosových filmů nás nutí domýšlet si dost úchylné scénáře, ale přitom to může být i úplně jinak – natáčení podobných děl může být na place klidně i docela zábava a to, že k výsledným brutálně chladným snímkům nikdo nepodává předem návod „berte to celé jako vtip“, může být právě součástí konceptu.
A jestli v Alpách či Špičáku chcete hledat nějaký odraz „řecké krize“, jež má globální rozměr, klidně ho naleznete v tom, že světu vládnou staří tlustí odporní chlapi, kteří si myslí, že si své požitky mohou koupit, případně upjatí psychopati, kteří se opájejí představou, že udržují v kolektivu disciplínu.
V porovnání s mistrovským Špičákem, který působí jako adaptace příběhu nejlepšího sklepmistra Josefa Fritzla, mají Alpy o něco méně údernou pointu a trochu déle jim trvá, než se střípky příběhu začnou skládat do propracované struktury absurdního dramatu, ale výsledný zážitek je, troufám si říct, stejně bolestně trvanlivý.