Dost lidí v Česku se domnívá, že české filmy představují vrchol světové kinematografie. Ti o trochu příčetnější z nich považují za onen vrchol krátké období nové vlny. Ti méně příčetní pak do kina chodí jen na české filmy, protože ty jsou tak nějak z toho našeho života, většinou tam nikdo do nikoho nestřílí (a když, tak aspoň neteče moc krve), nesouloží se v nich (a když, tak jen v prádle a pod dekou) a hlavně v nich – zastřešen pseudožánrem tragikomedie – vládne vlídný humor. Na druhou stranu ti, kteří by rádi byli považováni za znalce, mají tendenci českou kinematografií okatě pohrdat, považovat ji za dno a na české filmy zásadně nechodit.
Pokud máte aspoň trochu odvahy a nechodíte jen na jinými festivaly a jinými diváky odzkoušené jistoty, které se v karlovarském programu nacházejí většinou v sekci Horizonty, můžete si v kinech kromě únavy vysedět i důležitý kontext. Hlavně pokud chodíte na filmy soutěžní sekce Na východ od západu.
Právě v této sekci, která je bohužel mediálně upozaděná na úkor hlavní soutěže, je možné vidět filmy ze zemí, které mají s námi podobnou minulost, současnost a víceméně i ekonomické podmínky. Zjistíte tak, že česká kinematografie patří ve středo a východoevropském filmu k šedému průměru – takže opravdu není nutné se za ten náš filmový píseček nějak přehnaně stydět. Ovšem ani na něj být nějak extra hrdí.
Často jsem v minulých letech odcházela z projekcí v Lázních III (kmenové kino výše zmíněné sekce) s otázkou „proč něco takového nejde u nás, když tu relativně velmi dobré podmínky“. A nešlo jen o rumunské nebo maďarské filmy, které jsou v posledních letech in. Překvapivé nadšení ve mně v minulých letech vzbudily například bulharské Šičky nebo makedonský Punk’s not Dead.
Zdálo se, že české kinematografii jde právě ten průměr, ale nějak nedokáže vyprodukovat výrazné solitéry, které by měly šanci zaujmout i někoho za hranicemi. O to víc potěší, když na festivalu objevíte český film, který si můžete beze studu zařadit mezi to nejlepší, co jste tu ten rok viděli. Uvědomuju si, že objevit film Roberta Sedláčka Rodina je základ státu až teď a tady je malinko ostudné, ale lépe pozdě, než nikdy. Právě Rodina je přesně tím solitérem, který by nás na mezinárodním poli mohl hrdě reprezentovat.
Sedláčkovi se povedlo natočit výbornou a trefnou sondu do stavu naší společnosti. Dokonce trochu vizionářsky (tedy skoro rok před vlnou rozkrývání korupčních kauz) zachytil pád člověka, který se zapletl do „ne zcela čistých“ obchodů a právě přichází o iluzi beztrestnosti. Zároveň ale nabízí i univerzální témata, díky nimž Rodina hned tak nezastará. Tímto vyzývám všechny, kdo si nechali tento film ujít (a že vás bylo!), aby to urychleně napravili. Byla by veliká škoda, kdyby Robert Sedláček, autor čtyř velmi dobrých filmů v řadě, už nedostal možnost nic natočit a posunout tak českou kinematografii trochu blíž světlým zítřkům.