Pokud přijedete do Varů poprvé, navíc ve vnímavém pubertálním věku, část pozornosti pochopitelně okupují herecké hvězdy. I když vám zdravý rozum někde hluboko může stokrát říkat, že jsou to vlastně obyčejní lidé. Během prvního ročníku ve Varech tak byla setkání S NIMI hlavními zdroji mého nadšení, snad ještě víc než krásné nebo divné filmy. Byla jsem u vytržení, že se s diváky po filmu přijde bavit jeho režisér, že projekce uvádí živý Eben nebo že jsem se na toaletách srazila s jednou z nejpopulárnějších českých hereček.
Ale jak čas plyne, přestane vám vyrážet dech pouhá přítomnost hvězdy a začnete si všímat i jiných věcí. Že se vaše oblíbená herečka chová v civilu nesnesitelně teatrálně, že herec, který vám na plátně připadal hrozně sexy, nosí v civilu ponožky v sandálech a zapáchající mikinu – nebo že se ten živý Eben občas při úvodech opakuje. Kapitola sama pro sebe jsou filmové tipy herců, hereček, které se pravidelně objevují na titulní straně festivalového deníku. Díky nim vám například dojde pozoruhodná skutečnost, že se české filmové hvězdy (až na světlé výjimky) vlastně vůbec nezajímají o kinematografii. A představa, že by viděli třeba jen dva filmy denně, je děsí.
Takže Vary, které na poli českých filmových festivalů nejvíc mediálně pracují se svou hvězdností, v konečném důsledku pomáhají svým návštěvníkům získat ke hvězdám zdravý vztah a nepovažovat je automaticky za jakési nadlidi.
S herci a filmy se spojuje ještě jedno nevymýtitelné a obludné klišé – takzvaný herecký koncert. Pro velkou část diváků to znamená, že krásný herec nebo herečka kvůli roli zhnusne, extrémně přibere, extrémně zhubne a pak většinu času na plátně, ideálně ve velkém detailu, dělá grimasy. Ale zase ne moc často nebo moc výrazné, protože to už by byl Jim Carrey, který přece nedělá „kultůru“ ale „komédii“, jež se s hereckým koncertováním tak úplně nesnáší.
Všem obdivovatelům hereckých koncertů je proto nutné doporučit film Holy Motors francouzského režiséra Lea Caraxe, pro mě prozatím vrcholný zážitek letošního ročníku. Toto doporučení ovšem nepostrádá i jistou škodolibost. Carax v něm totiž za vydatné pomoci hvězdy filmu Denise Lavanta totálně „vydřenil“ koncept hereckého filmu.
Lavant se jako pan Olivier (pravděpodobně) živí jako herec. Herec budoucnosti, který projíždí Paříží v bílé limuzíně, v níž se podle denní dávky scénářů připravuje na své role. Namaskován téměř k nepoznání vyskakuje z vozu, aby sehrál nejrůznější, často absurdní a nečekané, ale vždycky naprosto dokonalé scénky. Pravděpodobně ho při tom vždy zabírají skryté kamery a pravděpodobně mají někde z jeho bezchybných výkonů potěšení nějací tajemní diváci.
Carax nám na jednu stranu předkládá dokonalý herecký výkon, dokonce řadu dokonalých výkonů za sebou, na druhou stranu nás nechává v nejistotě, jaký má takové herectví smysl, pravidla nebo hranice. Carax se vysmívá všem, pro něž je umění tím kvalitnější, čím víc se podobá skutečnosti.
V úvodní scéně, při níž sledujeme kino plné diváků spících u projekce němé klasiky, jako by nám říkal, že filmy mají tendenci poměrně rychle zastarávat; že i z té nejuznávanější klasiky se časem stane uspávanka. Carax, respektive film Holy Motors jako by bral vážně jedinou věc – nebrat vážně sám sebe. Je hravý a zábavný, i když dovede být intenzivně nepříjemný. Představuje kinematografii jako umění, jako dobrodružství, jako trenažér našeho vnímání. A jak můžu soudit z reakcí diváku ve Velkém sále, i když nebudete Holy Motors chápat, nebudete se u něj nudit.
PS: považuji za potřebné připomenout, že Denis Lavant je i hvězdou jednoho z nejlepších videoklipů, co kdy byly natočeny – Rabbit in your Headlight.