Když se na veřejnosti přiznáte, že jezdíte na karlovarský festival, stáváte se v očích většiny podivným, ne-li přímo úchylným tvorem. Jste totiž ochotni věnovat čas, peníze a energii na to, abyste se mačkali v davech lidí a v dusných sálech celý den “čuměli na divný filmy”. Což v době, kdy je většina filmů vzdálena pár kliků myší, působí vážně dost excentricky. Co vlastně vede člověka každoročně něco takového absolvovat – navíc v tradičně karlovarském festivalovém počasí stručně nazývaném prádelna, které celkovému nepohodlí přidává další, ulepenou úroveň?
Otřepaná fráze praví, že lidé jsou jako olivy. To nejlepší ze sebe vydávají, jsou-li drceni. A je pravda, že drcení v soukolí filmů, pošlapání agresivními davy ve frontě a vydušení v nafukovacím kinosále dokáže vaše vnímání kinematografie posunout do úplně nové dimenze. Vaše láska k filmu je podrobena zkoušce. V ideálním případě se snažíte být maximálně vnímaví k viděnému filmu, protože si nemůžete být jisti, jestli na příští projekci neusnete a jestli se na ni vůbec dostanete. Lapidárně řečeno, film, který byste doma na počítači vypnuli po pěti minutách, tu často dokoukáte do konce. A někdy toho dokonce ani nelitujete.
Další věcí, kterou vás festival může naučit, je schopnost vytvořit si na film vyhraněný názor a umět ho obhájit. Na festival totiž pochopitelně nejezdíte sami. Kromě nejbližší party, která s vámi sdílí ubytování, si postupem let vytvoříte kruh známých a přátel, kteří se vás neustále na něco ptají. Jak se vám to líbilo, na co by v žádném případě neměli chodit, a co naopak nemají propást. Pocit takové osobní zodpovědnosti vám skutečně žádný komunitní server neposkytne. Protože když se po půlnoci vracíte narvaným autobusem na ubytovnu a vedle stojícící kamarád vás vyslýchá, jak se vám mohla líbit taková kravina, nemůžete se z tohohle rozhovoru jen tak odhlásit. Špatná argumentace nebo neochota k diskusi může nesnesitelně zahustit atmosféru, v horším případě i narušit dlouholetá přátelství či zadusit klíčící festivalové vzplanutí. Filmový festival je pomalu jediným místem, kde může film vyvolat nějakou pořádnější kontroverzi.
Například – byl druhý festivalový den, vycházím z poslední projekce. Na nový Cronenbergův film Cosmopolis jsem se těšila, projekci jsem strávila v sedě před první řadou, s rozšířenýma očima a ve stavu uchvácení. Chci své pocity sdílet s dlouholetou festivalovou družkou Zorou. Ale než se nadechnu, ona pronese: “Tyjo a když si uvědomím, že už jsem mohla dvě hodiny spát! Taková blbost!” Pochopitelně následovala vzrušená debata a nespalo se ještě další dvě hodiny.
Ovšem díky tomu je teď můj názor na Cosmopolis ostřejší, jasnější a promyšlenější, než by byl, kdybych ho “sjela” někdy v noci na počítači. Teď jen doufám, že blogující kolega Fila projeví na stránkách respektu taky vyhraněný názor – ideálně takový, se kterým prostě nebudu moct souhlasit. A bude se tříbit dál!