Pátek, 29. června – Vary už jedu v plném proudu a v sálech se stává nedýchatelno. Není divu, že se po skončení filmů leckdo ptá „a o čem to teda bylo?“, což není zdaleka způsobeno jen uměleckou náročností, ale zkrátka tím, že si v dusném prostředí tu a tam uklimbnete.
A o čem tu filmy jsou? Málokdy jdou shrnout třeba tak jednoduše jako to dokázaly jedny slečny sedící za mnou, když si projížděly svůj zítřejší program: „Jo, hele tady máme ten film o dvou chlapech, co si navzájem holí nohy“.
O čem byl například včerejší snímek Tabu, jehož promítání vrcholilo kolem půlnoci a v plném stavu vědomí ho přežilo jen promile diváků, si vskutku netroufám říct. A to jsem se snažil, protože to bylo první představení na které jsem sehnal lístek a připadal jsem si na začátku zcela čerstvý.
Černobílý počin bývalého portugalského kritika Miguela Gomese odkazuje svou estetikou k éře němých filmů, aniž by jakýkoli z nich přímo citoval (proto se nejedná ani o jednoznačný odkaz na klasické dílo F. W. Murnaua).
Ze začátku to působí zábavně – sledujeme archaicky zobrazovanou expedici v Africe, kde výzkumníka na konci podle jeho tajného přání sežere krokodýl. Pak střih do současnosti, stále černobílá kamera, která se už dokonce hýbe a inteligentněji pracuje s hloubkou pole. Ale postavy pořád jednají jako podivné loutky, mluví odosobněně, jakoby odříkávaly psané mezititulky a jejich projevu chybí jakákoli psychologizace a spontánnost.
[video-post id=“308761″]
Pořád zábava, říkáte si, to se vyvíjí celkem slibně, kdoví, co z toho vyleze. Když pak hlavní hrdinka, pomalu senilnějící Aurora vykládá důvody, že musela utratit všechny své peníze v kasinu, protože jí k tomu nutilo cosi ve snu, jenž se jí zdál, a ona se o tom musela přesvědčit v realitě, opět to vypadá na promyšlenou hru s různými rovinami skutečnosti.
A vyprávění opravdu nebývale košatí, k jednotlivým postavám se díky ustavičnému komentáři mimo obraz dozvídáme jejich pohnutou historii, a vše se splétá v duchu magického realismu. Potíž je, že přes veškerou literární úroveň samotného popisu jde o nápady nijak úchvatné nebo zábavné a film skoro nikam velmi dlouho nesměřuje. Nakonec se z podívané stala v publiku nevypsaná hra na to, jak dlouho kdo vydrží a projeví se jako „ten kultivovanější, kdo dává tomuto uměleckému pokusu šanci“.
Je samozřejmě otázka, co je snobštější, správnější. Nedutat až do konce a pak zasvěceně rozebírat nuance autorovy vize, nebo se zvednout se smíchem po půl hodině „tak tohle fakt nedám“, nebo tak nějak alibisticky napůl čekat, až se vytratí první odpůrci a s odchodem počkat, až ti nedutající tiše usnou a proplížit se mezi nimi…?
Zvolil jsem tu střední cestu a ze 110 minut celkové stopáže vydržel asi 90. V noci se mi pak zdály asi tři odlišné konce a věřím, že minimálně dva z nich byly lepší, než jaké mělo Gomesovo Tabu v reálu.
Kvůli filmům podobného typu se naštěstí do Varů nejezdí, prostě se vám jen občas octnou v programu a musíte je prubnout. Podobně jako před Tabu mě kolegové varovali rovněž před snímkem Guye Madina Klíčovou dírkou, který je údajně nesnesitelný i pro lidi, kteří Madina mají rádi (já mezi ně nikdy nepatřil).
Sobota, 30. června – Jeden z nejočekávanějších filmů programu bylo rumunské dvouapůlhodinové drama Na druhé straně kopců od režiséra Christiana Mungiu – od nějž si festivaloví diváci pamatují jeho vynikající 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny z roku 2007, které patřilo k jedněm z nejpůsobivějších děl popisujících diktaturu za Causesca, aniž by přitom šlo o striktně politický pohled.
Na druhé straně kopců se odehrává v rumunské současnosti a opět má z hlavní hrdinky dvě dívky kolem dvaceti let, Alinu a Voičitu. Vyrůstaly spolu kdysi v sirotčinci, Alina se pak dostala k pěstounům a odešla za prací do Německa. Voičita „našla Boha“ a vstoupila do místního řádu, který žije na samotě v klášterní osadě a vládne mu otec představený, jemuž se familiárně říká Papa. Alina se nyní vrací do Rumunska a hodlá Voičitu, svou evidentně jedinou spřízněnou duši na celém světě, přesvědčit, aby s ní odešla do Německa.
Mungiu opět režijně exceluje od prvního záběru, kdy nechá Voičitu proplétat se v jednom nepřerušovaném záběru davem na nádraží, než se shledá s Alinou. Poté, co se dívky obejmou, otevře se před námi další famózní záběr ve velkém celku, kdy obě dívky vidíme stoupat do kopce nad vesnicí ke klášterní osadě. Následující střih nás přenese do stísněné Voičitiny světničky, kde se odehraje dlouhý dialog ve statickém záběru.
Tyto tři techniky pak tvoří ve zbytku filmu vtahující kontrast mezi potenciální možností svobodného pohybu a představy kontinuity a rozlehlosti prostoru s reálnými stíněnými podmínkami života, fakticky jakýmsi okleštěním životní perspektivy. „To se tu chceš navěky zahrabat?“, ptá se Alina Voičity a na nás citelně doléhá stísněnost církevního řádu. Jakmile se ale dostaneme „ven“, máme spíš dojem, že ve světě se dá jen nebezpečně ztratit a bloumat.
Film nenahrává žádné hrdince, aby jí přiznal větší díl pravdy. Alina je jistě svobodný, kritický (nebo řekněme revoltující) typ, zatímco Voičita spíš poddajná, ale zároveň má Alina mnohem větší sklony fanatismu i agresivitě.
[video-post id=“308763″]
Zatímco bychom čekali spíš to, že komunita řádových sester řízená jedním přísným knězem bude spíše démonizována, skutečným démonem se stává Alina, která se chová jako posedlá. Snaha kněze Alinu „vyléčit“ však vede k tragickým následkům pro celou komunitu.
Film se dá chápat nejen jako polemika mezi vírou a nevírou, ale i (prostým, „nezkaženým“) Východem a (pokrokovým, „zkaženým“) Západem a ukazuje hloubku krize rumunské společnosti zhruba čtvrtstoletí po velkém převratu.
Na druhé straně kopců patří k vrcholným dílům současného realismu a tato nálepka by opravdu neměla působit odrazujícím způsobem, ale spíše jako výzva k seznámení se s tím, jak je možné dnes dosahovat autenticity bez toho, aby šlo o popisnou nudu, předvídatelnou filmovou depresi či nesrozumitelnou intelektuální spekulaci. Mungiovi stačí k drtivému efektu na konci jen ohodit přední sklo automobilu špínou z kaluže a divákům zatrne v srdci. Snímky jako tyto bych povinně promítal na FAMU, aby pomohly vyvést naši kinematografii z jejího provincialismu.Škoda, že poslední Mungiův majstrštyk zatím není zakoupen do naší distribuce.